Dobře. Zde je můj manifest: Žijeme v zemi, která porazila fašismus. Ale při pomyšlení na válku necítíme ani triumf, ani radost. Místo toho je tu smutek a žal pro naše mrtvé. Válka nezanechává za sebou vítěze, ale jen ty, kteří přežili.
Válka se do mého dětství ponořila nejen prostřednictvím učebnic. Svého dědu jsem neznala, zemřel na zranění, které utrpěl během bojů druhé světové války. Dětství mé matky se odehrálo v letech války. Pocit strachu a hladu si nesla po celý život. Pocit bezpečí byl pro ni totožný s pocitem sytosti. Matka vždy říkala: "Chléb, víc chleba!". A doma musel být vždy pytel mouky pro případ války.
Ruská vojenská agrese proti Ukrajině vedla k anexi Krymu a části Donbasu, kde se nacházelo moje rodné město. Během této operace zemřelo více než 13 000 lidí, více než 27 000 lidí bylo zraněno. Ocitli jsme se na křižovatce tragické minulosti a budoucnosti, která je daleko za společným snem o klidné existenci. Po prvních pokusech o dobytí města jsme byli já a moje rodina nuceni uprchnout z Doněcka. Bylo těžké nechat za sebou nový dům – ten, který nám trvalo 5 let postavit. Zvyknout si na nové místo bylo dlouhé a bolestivé. Středem pozornosti neustále zůstávalo naše rodné město, kde zůstal zbytek rodiny. Denně přicházely zprávy: dům byl vydrancován, příbuzní zajati, vybombardováno skladiště, zabit známý.
Fyzicky jsem se nacházela v Kyjevě, ale duševně – v polorozbořeném Donbasu. Fotografie mi pomohla překonat trauma. Prostřednictvím fotografie jsem poznávala různorodá místa, města, lidi a jejich způsob života. Vnitřní monolog se proměnil v dialog se společností a úzkostnou dobou.
Ve svých projektech vyprávím o sobě, svých příbuzných, vysídlených lidech a válce. Logickou kontinuitou mé práce se staly výlety do vojenského prostoru. Začala jsem víc vyprávět o lidech, kteří se dostali do mezních situací. Jak byste pomohli těm, kteří se ocitli ve válečné zóně? Jak byste dále žili?
Vyzývám lidi žijící v mírových oblastech, aby slyšeli a všímali si těch, kteří válku vidí každý den.
Při vystavení své první práce jsem musela být opatrná. Pozornost veřejnosti a cenzorů k mým projektům kompromitovala mé příbuzné a mé blízké, kteří stále zůstali na okupovaných územích. Hrozilo, že budou kvůli mým výrokům perzekuováni. Teprve poté, co se podařilo evakuovat mou rodinu a blízké, mohla jsem svou práci vystavovat s větší jistotou. Dokud je město pod útlakem okupantů, nemohu se vrátit do své vlasti.
Moje volba být umělcem znamenala spálení mostů. Umělci a válka – spojení těchto slov evokuje obrazy načrtnuté starými mistry . Hrdinou takového žánru je voják, tvůrce vítězství. Společnost se zpravidla dozvídá o válce z pohledu muže o tom, jak hrdinně bojovat, zemřít a zvítězit. Válku vyprávím prostřednictvím subjektivního zážitku souvisejícího s kulturní pamětí, prostřednictvím kreativního přehodnocování vlastního života a jako zdokumentovaný důkaz událostí.
V mé práci nejsou žádné obranné akce a hrdinské boje, ale životy lidí, kteří jsou schopni odolat válce. Myšlenka mé práce převažuje nad formou. Estetika v mé práci je druhořadá: i když není úplně vyloučena, nepředstavuje pro mě hlavní. Estetika ve jménu čisté formy proměňuje věci v neužitečné a skutečnost v mrtvou.
Využívám různé přístupy: od reportáže přes asociační hru, video, koláže, využití cizích fotografií a archivů. To vše mi pomáhá hlouběji vyjádřit myšlenku a pocity. Upřímně věřím, že umění je síla, která může povzbudit lidi k účasti na veřejném dialogu. Své projekty tvořím částečně na protest proti lhostejnosti. Cítím zodpovědnost vůči sobě i těm, kteří se stali obětí války.
Umělec nese zodpovědnost. Společně budujeme novou politickou realitu a myšlenku budoucnosti. Umění vždy zní v souladu s tím, co se děje kolem. Svou prací vyzývám světovou komunitu, aby věnovala pozornost problémům mého regionu a lidem, kteří tam zůstávají žít.
